1. Termín z transformační generativní gramatiky (v klasické podobě ✍Postal, 1974), který převzala i část č. tradiční gramatologie. Typický příklad konstrukce s nadzvednutím:

Zjednodušeně řečeno, jde o pohyb nominální skupiny z pozice subjektu infinitivní skupiny, v níž získává sémantickou roli, ale v níž nemůže být, nemaje od infinitivu přidělený pád, vyjádřena, do pozice subjektu maticového slovesa, která je pozicí argumentovou (pro participant/aktant), ale bez argumentu. Argument „nadzvednutý“ z pozice subjektu inf. skupiny do pozice subjektu maticového slovesa zanechává po sobě indexovanou stopu, tzv. (t)race, a pohyb jednoho elementu zajišťuje, že nevyjádřený subjekt infinitivu má stejnou referenci jako subjekt maticového slovesa. Věta (1) má tedy tuto „podpovrchovou“ strukturu:

Nutnou, ale nikoli dostačující podmínkou pro operaci n. je, že sloveso v maticové větě neuděluje svému subjektu sémantickou roli a objektu akuzativ, srov. *Petr se zdá. Tuto vlastnost a další relevantní vlastnosti mají v č. především (a) reflexivní slovesa zdát se, jevit se s potenciálním dativem, (b) nereflexivní slovesa typu připadat, přijít s obligátním dativem (Petr mi připadá být smutný), (c) slovesa typu hrozit bez dativu Hadice hrozila prasknout; dalším kandidátem jsou ↗modální slovesa, zvl. v epistémickém čtení (Petr musel zaspat ‛Petr asi zaspal’).

Konstrukce s nazdvednutím typu (1) v č. typicky obsahuje infinitiv spony být. Spona je doplněna adjektivními skupinami (2a),  nominálními skupinami (2b), předložkovými skupinami (2c) a adverbiálními skupinami (2):

Tyto konstrukce mohou obsahovat taky infinitiv plnovýznamového slovesa. Toto sloveso musí mít subjekt se sémantickou rolí: ^??Zdá se pršet × Petr se zdá blednout, Petr se zdá pracovat, Petr se zdá milovat Marii aj. Důležité je to, že je to sloveso vidu nedokonavého, neboť jen tak může být zajištěno, aby událost infinitivní skupiny byla interpretována jako současná s událostí denotovanou maticovou větou, srov.: Petr se zdá [usmívat se na přítele] × *Petr se zdá [usmát se na přítele]. Č. patří k jazykům, v nichž dativní nominální skupina neblokuje nadzvednutí (viz (3)), na rozdíl např. od španělštiny:

Popis těchto č. infinitivních konstrukcí ✍Przepiórkowski & Rosen (2005), ✍Karlík & Štícha (2011).

Operace n. je využívána jako jedna z možných analýz řady dalších struktur, přitom se neomezuje na nadzvednutí „subjekt do subjektu“: jednak struktur obsahujících infinitivní skupinu (viz níže), jednak např. ↗pasiva (4), ↗vztažných vět (5) aj. (viz dále):

2. V generativní gramatice konstrukce (a typ analýzy takové konstrukce), v níž povrchový argument maticového predikátu není jeho sémantickým argumentem, ale tematicky je selektován jako argument vnořeného predikátu; nazývá se raisingová konstrukce. Do pozice, v níž je vysloven, se tedy pouze posouvá, tj. stoupá, protože je to pozice v projekci nad pozicí, v níž je generován:

Schematicky je raising (r.) zachycen v (1): John je nemocný (a tedy získává tematickou roli od vnořeného predikátu to be sick), ale vysloveno je dané NP v pozici subjektu maticového slovesa seem, kam vystoupalo (raised). Raisingová slovesa mají blízko k ↗neakuzativům: rozdíl je v tom, jaký mají komplement: zatímco neakuzativa (jako angl. fall, arrive, č. upadnout, tuhnout) mají DP-komplement, raisingová slovesa jsou doplněna infinitivní klauzí (o její skutečné velikosti viz dále).

R. je tedy biklauzální konstrukce s vnořenou INF strukturou; maticové sloveso neudílí externí tematickou roli externímu argumentu a subjekt vnořeného INF se posouvá do pozice maticového subjektu pro ↗EPP (r. je tedy analyzován jako typ ↗A‑pohybu).

V (1) je r. naznačen pomocí dvou identických kopií; v dřívějších verzích se uvažovalo standardně o stopě t (= trace), kterou posouvaný element zanechal v pozici vnořeného subjektu v (2):

Analyzovat posun pomocí (identických) kopií, z nichž ta nevyslovená je smazána, je jednak standardní pojetí posunu (v původních Chomského pracích (✍Chomsky, 1955/1975)) a standardně od ↗MP (✍Chomsky, 1995), jednak bezpochyby výhodnější řešení pro případy, v nichž je vyslovena kopie ve vnořené klauzi (tzv. inverse raising // backward raising; viz ✍Potsdam & Polinsky(ová) (2012)). Jak autoři argumentují, má jazyk adyghe (severovýchodní kavkazský jaz.) backward raising: subjekt vnořené klauze v (3a) je sice vysloven uvnitř vnořené klauze, ale skrytě (covertly) stoupá tak, jako (tentýž subjekt) zjevně (overtly) vystoupal v (3b):

R. je třeba oddělit od ↗kontroly; srov. příklady kontroly v (4) a r. v (5), ačkoli je literatura věnovaná r. zcela tradičně věnována zároveň kontrole, viz ✍Rosenbaum (1967), ✍Postal (1970), ✍Jackendoff (1972), ✍Postal (1974), ✍Chomsky (1973), ✍Davis & Dubinsky (2008)ad.:

V obou větách je John tím, kdo líbá Marii. V případě kontroly – a maticového slovesa intend – je John navíc i tím, kdo hodlá Marii políbit. Jinými slovy, John má – vedle tematické role od vnořeného INF – i tematickou roli od maticového slovesa intend (hodlat). Ne však v případě r.: maticové sloveso appear (jevit se / zdát se) žádnou tematickou roli neudílí a John tak ve větě (3) má jedinou tematickou roli, a to tu od vnořeného INF.

Na těchto datech je založena všeobecně přijímaná analýza r. v (1), která je analýzou dostatečně adekvátní, takže je jednou z mála standardních analýz, jež neprošly žádnou radikální změnou od prvního návrhu ✍Rosenbauma (1967); naproti tomu se k všeobecně přijímané analýze kontroly jeví mnohem obtížnější se dopracovat, viz ↗kontrola: nejnovější analýza kontroly známá jako ↗teorie kontroly jako posunu (↗movement theory of control, ↗MTC; ✍Hornstein, 1999; ✍Hornstein, 2001; ✍Hornstein & Polinsky(ová), 2010; ✍Boeckx & Hornstein ad., 2010), je de facto identická s analýzou r., která se – což je důležité – obejde bez PRO.

Raisingová slovesa // Slovesa nadzvednutí tedy neudělují tematickou roli subjektu (v angl. jde o predikáty typu seem, appear, happen, be likely, be apt, turn out, begin, v č. zdát se, jevit se, ukázat se, hrozit a případně vypadat) a v tom spočívá jejich výjimečnost. Z toho plyne následující predikce: neuděluje‑li maticové sloveso žádnou tematickou roli subjektu, pak se v této subjektové pozici mohou objevit i elementy, které tematickou roli nevyžadují – tedy ↗expletiva a/nebo subjektové části ↗idiomů. Tato predikce je správná: srov. gramatické konstrukce s expletivy (6a–b) angl. a (6a‘–6b‘) české idiomy s jejich negramatickými kontrolovými protějšky v (7). (Angl. idiom the cat is out of the bag znamená doslova kočka je z pytle ven s idiomatickou interpretací tajemství je prozrazeno.) Idiomatické čtení zůstává u r. zachováno, kontrola ale umožňuje pouze doslovné, neidiomatické čtení. Podobně se chovají i č. ekvivalenty: r. umožňuje jak expletivum (6a‘), tak zachovává idiomatické čtení ruka je v rukávě (6b‘); kontrola proti tomu ani neumožňuje expletivum (7a‘), ani nedovoluje idiomatické čtení (7b‘):

Podobně implikuje netematická pozice maticového subjektu rekonstrukci pro vázání a skopus, viz ✍Polinsky(ová) (2013). Pro vázání je relevantní pozice DP: (8a) ukazuje, že (prázdná) vnořená subjektová pozice je určující pro vázání anafory ve vnořené klauzi; kdybychom tuto pozici nepředpokládali, dané vázání by zůstalo nevysvětleno. (8b) na druhé straně demonstruje, že maticový (ale ne-tematický, raisingový) subjekt může vázat anaforu v maticové větě. (Bruce Wayne je krycí jméno Batmana a Joker vystupuje pod jménem Jack Napier ve filmu Batman z roku 1989.)

Pro č. byla raisingová analýza aplikována na zdá se-konstrukce (seem construction, viz (bez teoretického zakotvení) ✍Karlík & Štícha (2011), v ↗MP ✍Veselovská & Karlík (2009), v ↗HPSG ✍Przepiórkowski & Rosen (2005).

R. v č. je možná stylisticky zatížen, ale rozhodně není nemožný, viz příklady z ČNK s naznačenou r. analýzou z INF komplementu:

Proti tomu (10) ukazují ‚druhou stranu‘ r. konstrukcí, tedy r. maticové sloveso vnořuje vedlejší větu:

Právě velikost komplementu, který č. r. slovesa potřebují, je zásadní a problematickou a – pokud je známo – dosud nevyřešenou otázkou. V angl. se zcela neproblematicky za r. považují taková slovesa, která vnořují INF komplement a dovolují r. (11a) – nebo původní ne-r. strukturu (11b). Za povšimnutí ale stojí fakt, že zatímco v (11a) jde o INF komplement (značíme IP, ale viz dále), v (11b) jde stejně jasně o klauzální komplement (CP), tedy o strukturu ‚větší‘ než pouhý INF:

Č. věty s typicky r. slovesy, tj. zdát se a jevit se, se chovají stejně, mají jak r. z INF komplementu (9), tak doplnění vedlejší větou (10). Alternativní doplnění vedlejší větou mají i konstrukce se sponou být: vedle r. (12a) je možné i ‚ne-r.‘ (12b).

R. se sponou je snad méně stylisticky zatížen, ať už spona kookuruje s adjektivními skupinami (13a), s nominálními skupinami (13b), s předložkovými skupinami (13c) nebo s adverbiálními skupinami (13d). Za povšimnutí stojí, že nominální skupina se může objevit jak v instr. (13b), tak v nom. (13b‘):

Předpokládáme-li standardní biklauzální analýzu r. (nechávajíce teď monoklauzální analýzu stranou), narazíme na problém adekvátní analýzy INF doplnění r. sloves. ✍Polinsky(ová) (2013) předpokládá, že INF komplement je TP, tedy že má vlastní aspektovou a hlavně i časovou projekci. ✍Karlík & Štícha (2011) naproti tomu ukazují, že INF v českých r. strukturách nemá svoji vlastní časovou projekci: časová interpretace události denotované INF musí být současná události maticové (14), to ale neplatí pro doplnění vedlejší větou (15):

Otázkou zůstává, zda uvažovat o r. analýze i v případech, kdy r. sloveso má ‛menší’ komplement než INF (tj. doplnění bez spony být). R. slovesa zdát se a jevit se se chovají shodně vzhledem k možnému typu doplnění nominální skupinou: jak (16a) ukazuje, obě slovesa mohou vnořit nominální skupinu buď v nom., n. v instr. Překvapivě ale sloveso zdát se nedovoluje vnoření s jako (16b), jevit se (a ukázat se) ano (16c), je-li komplement jako v nom.

Z těchto poznámek plyne, že r. slovesa mají individuální syntaktické vlastnosti, což může ukazovat na to, že jsou to slovesa v (rozšířené) funkční projekci jiného slovesa – a tedy ne zcela jasné biklauzální struktury. Takto analyzuje r. slovesa např. ✍Cinque (1997), ✍Cinque (2004) a taky ✍Medová (2000) analyzuje modální a fázová slovesa v č. jako tzv. restructuring verbs, tedy vlastně ‚nesamostatná‘ slovesa v rozšířené funkční projekci plnovýznamových sloves; viz ↗restrukturace. Na druhou strnu ✍Dotlačil (2004) analyzuje modální slovesa (17a) a fázová slovesa (17b) jako raisingová s INF komplementem; viz ✍Wurmbrand(ová) (2005), kap. 4, pro přehled.

Velkým problémem pro raisingovou analýzu modálních a fázových sloves je neexistence možnosti fungovat jako maticová slovesa vnořující klauzi (18), na rozdíl od klasických raisingových sloves:

Zdá se tedy, že modální slovesa mají charakteristiky jak funkčních kategorií, tak lexikálních sloves a v tomto smyslu jsou „obojetná“, v generativní terminologii semi-lexikální; viz pro č. ✍Kyncl (2008). Viz také ↗semilexikální kategorie.

Je stále nedořešená otázka, zda navrhovat r. analýzu i pro komplementy menší než INF, jako např. u slovesa vypadat. To dovoluje – sémanticky – r. pouze z adverbiálního doplnění (19a), vedle vedlejší věty (19b). Takové případy se obvykle řeší jako doplnění ↗small clause (SC) (↗malá věta); i v těchto případech se mluví o subjektu větičky a tedy, potenciálně, by bylo lze hovořit i o r. z větičky, tedy struktury bez vlastních časových a vidových vlastností:

R. se – podobně jako kontrola – manifestuje ve dvou podobách: r. do subjektu (Raising-to-Subject, RtS) a r. do objektu (Raising-to-Object, RtO. (Úplné teoretické možnosti r. by zahrnovaly „raising subjektu do subjektu“, viz (1), „raising subjektu do objektu, viz (20b)“, „raising objektu do subjektu“ (taková může být analýza ↗pasiva (Petr byl zkoušen Petr prof. Greplem) a/nebo tzv. ↗tough konstrukce (John is easy to please John, v ČNK několik dokladů: *Tento nálev je vhodný pít tento nálev při zánětech močových cest) a konečně „raising objektu do objektu“ (takový A-posun není ze standardní literatury znám)).

Oba případy Raising-to-Subject jsme už analyzovali, nyní se zaměříme na příklady Raising-to-Object; s příklady podle ✍Polinsky(ové), 2013:

Argentina je v (20a) evidentně subjekt vnořené klauze, ve (20b) se ale objevuje jako objekt maticové klauze. Za předpokladu, že jde o r. (podle ✍Rosenbauma, 1967; ✍Postala, 1974; ✍Runnera,1998; ✍Runnera, 2000ad.), i tady nesmí maticové sloveso předkládat posouvanému (vnořenému) subjektu jakoukoli selekci; tedy i části idiomů by se měly neproblematicky v této konstrukci objevit zachovávajíce idiomatické čtení. To je pravda, jak (21) ukazuje:

Raisingová NP/DP, tj. Argentina v (20b), se sémanticky a zejména syntakticky chová, jako by byla součástí maticové věty, např. může být pasivizována v maticové větě (22a) a slovosledně je zcela v maticové větě (22b), mezi slovesem made a jeho oddělitelnou částicí out:

V dřívějších fázích generativního myšlení byly příklady jako (20b) nahlíženy jinou analýzou, tzv. ↗exceptional case marking (↗ECM) (výjimečně udělený pád), viz ✍Chomsky (1981). Předně se předpokládalo, že syntakticky i sémanticky zůstává Pat v (23) součástí vnořené struktury:

Výjimečné je pak z hlediska této analýzy maticové sloveso: má schopnost udělit ACC vnořenému subjektu TP (šipka naznačuje právě udílení pádu), tato schopnost byla vnímána jako v pravém smyslu výjimečná a jako taková byla specifikována pro každé dané sloveso v lexikonu. V každém případě existují data, která jsou lépe vysvětlitelná, bylo-li by dané problematické DP (paintings by ___ v (24b)) součástí vnořené klauze, a tedy analyzované jako ECM, data z Polinsky(ová) (2013):

(24a) ukazuje subextrakci (pouze část, ne celá NP/DP se posouvá z jedné pozice do jiné) z NP v pozici objektu do pozice subjektu – a je zcela neproblematická. Předpokládáme-li raisingovou analýzu pro (24b), pak – jak příklady (20) ukazují – zároveň předpokládáme, že se posouvané NP „stane“ obyčejným objektem maticového slovesa, a tedy předpokládáme, že subextrakce by měla fungovat úplně stejně jako pro jiné obyčejné objekty – tedy být gramatická jako (24a). Problém samozřejmě je, že (24b) je marginální a pro nemalou část rodilých mluvčích zcela negramatická. Tento kontrast se tedy zdá nahrávat směrem k ECM analýze, resp. volá po vhodné reanalýze, neboť ECM už nefiguruje jako standardní analýza angl. příkladů v (20b). Nové verze ECM byly navrženy pro algonquinské jazyky (✍Bruening, 2001) a pro austronéské jazyky (✍Davies & Dubinsky, 2004).

V č. je r. do objektu dost problematický, pro výborný přehled viz ✍Caha (2004), kap. 4. Caha argumentuje, že slovesa vidět, přistihnout a mít (v užití mám auto stát před domem) jsou případy ↗ECM (zde spíše raději RtO konstrukce), proti slovesům jako nutit (25b), které Caha analyzuje jako kontrolové. Adjektivní doplněk (↗depiktivní adjektivum) opilý se shoduje v pádě a rodě s (raisingovým) objektem v (25a), v Cahově pojetí s (nominativním) PRO v subjektu infinitivní klauze pro kontrolovou strukturu (25b):

Tyto příklady jasně a zřetelně konstituují problém pro MTC a RtO analýzy: pro oba typy (tj. (25a) i (25b)) je proponována de facto tatáž analýza, podle níž subjekt vnořené INF klauze stoupá do objektu maticové klauze (26); výsledek adjektivní depikce je ale zásadně odlišný. Index i ukazuje předpokládanou analýzu: ze subjektu infinitivní klauze stoupá DP do objektu maticového predikátu. Indexy 1 a 2 pak ukazují, v které fázi se muselo depiktivní adjektivum „rozhodnout“ ke shodě s daným posouvaným DP: ve vnořené klauzi pro kontrolu (26b), ale v maticové pro RtO (26a). Přesný mechanismus tohoto výběru depiktivního adjektiva je zcela nejasný; viz ale ✍Boeckx & Hornstein (2010), kap. 5 pro diskusi relativně analogických případů MTC a RtS.

Dále se pro různé jazyky argumentuje pro RtO z vnořené klauze větší než TP, konkrétně z CP (✍Tanaka, 2006, pro japonštinu, atd.). Tak jsou analyzovány následující zulu příklady (✍Halpert, 2012). V (27a) je Sipho subjektem vnořené CP klauze, jak dokládá shoda v třídě (uSipho patří do gramatické 1. třídy v klasickém dělení jmen v bantu jazycích a stejně tak i a- v apheke indikuje shodu s 1. třídou) s vnořeným predikátem a pozice vlevo od komplementizéru ukuthi. (27b) má tentýž význam, ale strukturně je odlišné: uSipho stojí napravo od komplementizéru a – jak ✍Halpert & Zeller (2013) argumentují – jde o případ r. z vnořené klauze:

Pro tuto analýzu existuje řada důvodů: uSipho v (27b) se skutečně chová jako pravý objekt maticového slovesa (z hlediska informační struktury, negace, vázání, atp.), který ale není selektovaný (tj. tematicky selektovaný) maticovým slovesem; struktura paralelní (27b) zachovává idiomatické čtení idiomů.

Nabízí se vidět v podobném světle i následující č. příklady; v (28b) zcela bezpečně uděluje maticové sloveso vidětakuz. (původnímu subjektu) Karel. Dané DP se nesmí opakovat (29a) a pasivizace (posunutého?) objektu je možná (29b):

O analýze paralelní zulu datům se neuvažuje (pokud je nám známo, taková analýza nebyla navržena ani pro č. datům relativně paralelní italská data).

Idiomy ale ukazují k jinému řešení: zatímco idiomatické čtení je zachováno ve vnořené struktuře vedlejší věty (30b), (30a) idiomatické čtení ztrácí. To se dá vysvětlit tak, že – proti zulu datům – v č. přeci jen maticové sloveso vidět udílí tematickou roli objektu:

Zdá se ale, že i v č. lze uvažovat o analýze „raising subjektu do subjektu“ z komplementů větších než INF klauze. K tomu odkazují následující (ne ojedinělé) příklady (31c) a (32c) z ČNK. Vedle standardních (a) a (b) existují totiž i případy (c), které mohou být analyzovány jako r. z CP. To platí nejen pro sloveso zdát se (31), ale i pro jiné r. sloveso hrozit (32):

Proti příkladům ↗RtO, ↗RtS neproblematicky zachovává idiomatické čtení ve všech ‚instancích‘, tedy i v možném r. z CP (33a) pro predikát zdát se, už ale ne pro hrozit (33b):